Dnes nám medvědi vynahradili, že se nám tak dlouho neukázali a konečně jsme si je mohli pořádně prohlédnout.
Naštěstí se neproducírovali v kempu a tak jsme měli příjemnou a teplou noc. Ráno jsme zbalili stan a vyrazili výše do hor prohlídnout si co ukrývá tento park.
Při opuštění kempu se před námi rozprostřel výhled na vysoké skály, které jsme v noci neviděli. Tento národní park má na svém území velikány o výšce nad 3000 metrů a také nejvyšší horu USA Mt.Whitney (4418m).
Míříme do středu parku a po velmi klikaté cestě prudce stoupáme do výšky 2000 metrů. U cesty se zase objevují načervenalé kmeny sekvojí, jenže tohle už jsou pořádní macci. Zastavujeme u budovy muzea, kde jsou dokola skupinky mohutných stromů a obdivujeme jejich kmeny. Tyto sekvoje nejsou sice nejvyššími stromy na světě, ale jsou nejobjemnějšímy - jeden kmen může mít stejnou váhu jako letoun JumboJet, a obvod kmene je srovnatelný s menším bazénem. V lese jsou kromě sekvojí také borovice, jsou ovšem také velmi mohutné a my nevěřícně zíráme na jejich zhruba 3Ocm šišky.
Na většině kmenů sekvojí jsou vidět známky požáru, ačkoliv na okolních vzrostlých stromech nic takového nevidíme. Sekvoje jsou velmi staré a od té doby, co tu hořelo již stihl dorůst nový vzrostlý les. Sekvoje požáry potřebují ke své reprodukci - na stromech jsou tvrdé uzavřené zelené šišky, které tam klidně visí i 20 let. Až horko z požáru šišku probudí a ta se po nějaké době otevře, aby vypustila na zem semínka nových stromů. Jako první procházku jsme vybrali výšlap na vyhlídku Moro Rock, kde jsme z parkoviště vystoupali po schodech na vrcholek jednolité žulové skály a ve výšce 2050m byli odměněni vyhlídkou na stěnu nejvyšších hor tohoto parku. Bohužel Mt.Whitney je od tohoto místa příliš daleko, takže tu jsme neviděli.
Pak jsme dle doporučení z visitor centra vyšlápli na trasu Crescent Meadow, která vede po okraji louky, kde se pak v lese dají obdivovat další vzrostlé sekvoje. Brzy jsme se ale raději vrátili do auta, protože nás na trase celou dobu obtěžovaly velmi vlezlé mušky.
Vrátili jsme se tedy k rozcestí u muzea a tam si vyšlápli na okruh Big Trees Trail , kde byly opět k vidění - co jiného než sekvoje. Tady jsme potkali mladý pár z česka, který tu je na dovolené a cestuje podobně jako my po národních parchích a městech amerického západu. Jejich a naše nadšení bylo nekonečné a tak jsme se s nimi zapovídali na 1,5 hodinky, vyměnini zážitky a poznatky a vyrazili dále.
Zastavujeme u parkoviště blízko největšího stromu General Sherman. Na všech parkovištích tototo parku jsou vidět plechové krabice na bezpěčné skladování jídla a všude jsou upozornění, že se jídlo nemá nechávat ani v autě. Medvědi jsou tu asi hodně hladoví nebo oprsklí ...
Po chvíli na chodníku vydíme skupinku nadšených turistů s foťáky a kamerami v pracovních polohách, které byly zaměřeny na hladového medvěda, který seděl na bobku kousek pod cestou a zabýval se šiškou, která měla zřejmě dnes představovat hlavní chod. Také jsme pořídili nějakou obrazovou dokumentaci a po lenivém odchodu zvířete (už měl asi plné zuby zvětšujího se davu čumilů) jsme vyrazili dál prohlídnou tu starou vykopávku (sekvoj Gn.Sherman).
Trasu jsme si prodloužili o dalších pár mil po Congress Trail, kde byly k vidění další nádherné stromy. Také se tam sytil další medvěd za asistence lidských čumilů. Prohlídli jsme si ho, obešli medvěda i turisty a vyrazili dále. Nedaleko zastavujeme u skupinky velkých sekvojí, připravuje se na focení a Pepa začíná velet zrychlený přesun - medvěd, kterého jsme viděli před chvílí se rozhodl hledat oběd jinde a mířil si to za námi po chodníčku. Naštestí změnil směr poté, co jsme začali mluvit (válečná porada, kde a jak ustupovat). Medvědi byli roztomilí, bylo hezké je pozorovat, ale přesto je to vhodné z bezpečné vzdálenosti. Tihle dva míšové nebyli nijak velcí, takže asi ani neměli odvahu se k člověku nějak přibližovat. Po návratu k autu se nám oddechlo - byť bylo přecpané jídlem a pitím k prasknutí, míša se mu tentokrát vyhnul.
Odjezd z parku nám zkomplikovala rozsáhlá probíhající rekonstrukce cesty, díky tomu se nám dojezd do dalšího cíle velmi protáhnul. Do N.P. Yosemitte přijíždíme pozdě večer, budka u vjezdu je prázdná a nikdo nechce vstupné (20USD za auto, pro pozdě přijíždějící a majitele Annual Passu zdarma). Stejně tak je to i v prvním kempu, kde se chceme ubytovat - chvíli bádáme jak to provést a pak prostě drze rozbalujeme stan bez přihlášení s tím, že vše vyrovnáme ráno. V kempu opět vidíme upozornění na skladování jídla a neodbytné medvědy.
